děsy

I když jsem si dávno slíbila
že už ti slova nikdy nevěnuju
- nikdy tebou nebyla pochopena -
v těch hlubinách, když se plížím od louže k louži a jen tam tak ležím, skáčou přes mé tělo ropuchy, ohlučuje mě ticho, okousávají mě všechny lišky a slimáci, mravenčí cestičky podél,
bych tě stejně ráda zaslechla a řekla ti všechny tyhle těžkosti
a přála bych si jen na tu chvíli stejný vnitřky
pod prsty mě šimrají řasy a studí slzy
na stropě je v úplný tmě odraz měsíce, pořád stejně chladný
třesoucí se ruce - vždycky se na ně podívám a snažím se marně si vzpomenout, jaký byly na dotek
zase ti pláču nad hlavou a jednou možná moje vodopády stečou až k tobě
- ty tak tiše dýcháš ze spaní - sladce nevíš

S takovými úsměvy pálili knihy.
Černý inkoust pod kůži je jako děs pro všechny tyhle existence okolo
- snad bych jim ani nechtěla porozumět.
Vlny od V. W. jsou jako ta nejpestřejší zahrada všech zahrad - v té já se nejradši ztrácím, chtěla bych se vpít a být tak co nejdéle - v těchto stránkach.
Už několik let
se snažím sama sebe přesvědčit, že tě nenávidím - a vážně to tak většinu času je. Není nic horšího, než zjištění že vedle tebe
- ač o tobě nevim a nikdy nechci vědět víc -
tě prostě miluji, z povinnosti, nedobrovolně ale přirozeně.