Když trpíme prázdnotou okolo a smáčíme
hlavy s vlasama spuštěnýma do obličeje s ospalýma očima
v letargii
naše pohledy mluví beze slov - z těch bych nejraději udělala krátký tichý film, nebo naopak hlučný
?
sebral můj šátek když jsem klopýtala domů nocí
a přehodil ho vedle postele přes židli
říkal
že se na něj díval dokud neusnul a zakončil to smíchem - o to víc mrazí že to je pravda
přesně tuším jak vezmeš do ruky papír klíče cokoliv a jak ti zase
vždycky
všechno
vypadne
z rukou
zase tam stál a četl já kreslím do papírů a když rozeznám ty řádky, který miluju zapíšu si:
Už zase čte tu krásu
mám jinovatku na těle - jako bychom to ani slyšet neměli - ta jemnost a něžnost přesahující všechny krásy
a koutky srdce jsou myslím právě tímhle vystlaný
Žádné komentáře:
Okomentovat