jako bych jenom padala z jedné sračky do druhé
teď nad okrajem noci sedím a mám slzy v očích z toho jak tě miluju a ty mě je to láska o který se nemluví
každý den v 5:20 ve spánku beru polštář a zakryju si hlavu

nehodlám nikdy zabíjet brouky ani motýli jenom proto abych je nosila

vlastně se mám -zase- nerada, pod chmýřím pampelišek a když mě dusí vzduch po dešti, když jdu spát před 1. hodinou ranní, když mě šimrá v srdci
když stojím v tmavý chodbě a za oknem jednou vykřikne vrána
včera v noci jsem to uviděla a vyrazilo mi to dech
mámím se sama jen se snažím to nevidět z nutnosti cítit
a to je myslím ten nejzoufalejší důvod který může existovat
musím pryč
z
kruhu