jako by v té chvíli bylo všechno, co (ne)zažívám
chladné dlaně a prázdné srdce
přiotrávená lapám po dechu, musí to být nesnesitelnost - jen tak být vedle mě
ve tři ráno usínám, beze snů a pocitů, světla nechávám svítit, ať hoří

pamatuji si zimní večer, když jsem vystoupila z vlaku a sundala si rukavice a chodila ulicemi, hledala číslo 247,
přejížděla jsem prsty po zasněžených plotech
tály
všechny nitky se chvějí - všechno je propojeno vším