jedlíci sněhu, sedí zmrzlí u stolů a ty jsi vločka, lehká a pořád docela nejsprávnější ze všech, nepřestává mě udivovat, kolik špatností postrádáš
tím míň jsi lidská
proč já je musím mít tak hluboko?

všichni se pak nakonec dusili slzami
je to děsivý, jako bychom měli srdce propíchaný jehlou a spojený tenkou červenou nití