jednou bych chtěla do slov zavřít všechnu tuhle bolest každýho dne
kterou přecházíme
ze zvyku
a kvůli tomu že nám nic jinýho nezbývá

jsem pustina bez života s přebytkem citů
jenže pusto nejde s nikým sdílet - nutí mě mlčet

po nocích se budím
s šílenou bolestí uvnitř

a chápu, že je nemožný se mnou
být
ale představ si, jak to tíží mě samotnou
když jsem ve stínu Měsíce a v žíle mi proudí slzy /protože pláč se mi vypařil ze života , i když bych ho tolik chtěla/ cítím že city jsou správně a já už nechci
být
součástí

pak se ale probudím v omámení
a zase v tom plavu
donekonečna