patetično
má silný kořínky které se zarývají do srdcí jsou zasypané zeleným prachem všech nočních motýlů
nikdo se takhle krásně nejmileji neusmívá jako ty, V., je z tebe cítit láska
tuším
že
jen kolem tebe projít
hřeje
dojímá mě měkkost tvého srdce, do které se zabořím a nejradši bych tam už zůstala
jsem ti tolik vděčná



skvrny mloka se do mě vsakují a stávám se tak jeho součástí, hrbolkem na jeho zádech
pleteš mi náramky svými rty já zavírám oči a snažím se vzpomenout
jak dlouho nám tvrdla srdce
než jsme se schovali před deštěm
a málem
pukli napětím, z toho, co bude dál
pak se roztrhla kůra pokrytá lišejníkem a nebe se podobalo syté záři noční lampy
všechno se zpomalilo a doteď vidím jen mlhu tvý koutky rtů se nepřestávají zvedat v úsměv, dělá ti to mělký ďolíčky do tváří, ze kterých se mi chce plakat
někdo, málokdo má tuhle nejkrásnější schopnost mluvit pohledy - to vždy sevře moje vnitřky jako nikdy nic předtím
to je opravdová krása
a ta moc bolí